Třetí ročník největšího pražského hudebního festivalu United Islands of Prague můžeme již s odstupem několika dnů zařadit do kategorie neúspěšných megalomanských projektů. Bohužel. „Obětoval jsem letošnímu ročníku snad všechno, co šlo. Na konci festivalu je jasné, že jsme se dostali do existenčních problémů,“ stvrzuje slovy jeho programový ředitel David Gaydečka. Nad Spojenými Ostrovy tak visí mnoho otazníků včetně největšího háku: Bude vůbec příští rok vlát červeno-zeleno-modrá vlajka nad Magistrátem Hlavního města Prahy?
Zatímco Gaydečka kolem sebe šíří oprávněný pesimismus, pražský primátor Pavel Bém se prý již těší na příští rok. Možná že ví něco, co organizátoři nevědí. Třeba se svými dlouhými prsty přičiní o to, aby Ostrovy získaly klíčového generálního partnera. Bez něj totiž přepísknuté ceny vstupenek nepoleví a na festival se tak dostane polovina těch, kteří by za normálních okolností přišli. Tak jako letos. Návštěvnost sice stoupla o celou polovinu na patnáct tisíc oproti minulému roku, nicméně u desetidenního festivalu se dalo očekávat číslo podstatně větší.
Např. Zelený ostrov tak ještě dva dny po zahájení zel stále smutnou prázdnotou. A to odehrály vynikající koncerty Brazilec Renato Borghetti, Irská esa Michael McGoldrick a Iarla O´Lionáird i třeba Čechomor a Terne Čhave. Pro pár desítek lidí. Pondělní průtrž mračen sice zrušila žofínský koncert Dana Bárty a Illustratosphere, ale na zatopeném Střelečáku se hvězda alžírského rai Khaled nenechal slejvákem zastrašit. S energií právě doznívající letní bouřky a pusou roztáhlou od ucha k uchu prýštil do publika takové hlasové vibrace, až naskakovala husí kůže. V polovině koncertu jej ale arabská menšina v publiku rozesmála natolik, že téměř nebyl schopen zpívat. Spolu s očividnou hlasivkovou poruchou se pak Khaled prozpíval do konce s vypětím všech sil. Pro mě byl trochu zklamáním jeho příliš pop-evropské aranžmá. Jsem si jista, že i bez něj by zněly arabské tradicionály pro Čechy přijatelně. Zaplaťpánbůh, že si alespoň odpustil odrhovačku Aisha.
Modrý ostrov mě letos k mé smůle tak trochu minul, bo člověk nemůže v pracovních dnech stepovat na třech místech najednou, že? Tak jsem na něj alespoň melancholicky mrkala zpoza oken Mánesu, kde se od půl noci odehrávala co do počtu zúčastněných decentní, co do rozjařenosti ale nadprůměrně vydařená afterparty s Pohřební kapelou.
Největších „tlaků“ se zcela prozřetelně dočkal Red Island, který se odehrával na fajn placu Branické „poloostrovní“ louky. Škoda, že organizátoři vsadili vše na obrovský stage A, který úplně zastínil svého velikostně se ztrácejícího bratra B. Přitom kapely jako američtí Fishbone, Sto Zvířat, Soil nebo třeba polští Etna se jako béčka rozhodně netvářili. Samozřejmě šlo v pátek především o Rachida Tahu a v sobotu o Placebo. Samotný Taha předvedl tak mizerný pěvecký výkon, že byť jen pomyšlení na jakékoli srovnání s „nachlazeným“ projevem Khaleda by byl urážlivý. Jeho jediným štěstím je, že se obklopil tak vynikajícími muzikanty a zároveň zpěváky, kteří za něj veškerou práci (a popravdě velmi kvalitní) odvedli sami. Neustálé obletování „mistra“ jeho asistentem, který mu buď připaloval cigára nebo pomáhal nasoukat do poněkud těsného stříbrného sáčka, mě pak utvrdil v mém přesvědčení, že Rachid zjevně není schopen bez dobré dávky koksu ani stát na vlastních nohou. Budiž, cesta muslima s pankáčským srdcem musí být dost trnitá.
Placebo se oproti Tahově šaškárně vyznamenali profesionálním přístupem bez špetky zaváhání. Jeden kamarád mi po vídeňském Nova Rocku, kde pár dnů předtím odehráli koncert, sdělil: „Všechny jejich písničky mi tak nějak splývají do kupy.“ Něco na tom bude, ale povídejte to těm tisícům fanynek, které pištěly pokaždé, kdy Molko hrábl do strun, a fanoušků, kteří recitovali každou sloku. Přislíbenou hoďku a půl tam ti tři holko-kluci vydrželi a škoda jen, že publikum už pak nemělo sílu vydržet na Extázi svaté Terezy. Jako závěr večera si člověk nemohl nic lepšího přát.
Z toho, co jsem doposud napsala, se zdá, že můj počáteční verdikt byl tak trochu unáhlený. Proč mám ale pořád pocit, že slovo „neúspěšný“, které k celému letošnímu projektu vážu, je tu na místě? Inu, asi proto, že se tvářil ambiciózněji, než jaký ve skutečnosti byl. To, že se odehrával přímo v srdci hlavního města, by mělo být devizou, ne jeho handicapem. A přece tomu bylo naopak. Přesto se modlím, aby nezahynul. Kdo ví, za pár let by třeba mohl konkurovat budapešťskému Szigetu.
