|
Román o jedné generaci
|
Jako by na počátku byla nějaká nutná potřeba několika mladých lidí se v „oficiálních“ padesátých letech neoficiálně sdružovat. Ale přitom velmi cílevědomě a systematicky. A v diskusích se snažit navzájem (spolu)formovat a něco „důležitého“ (spolu)formulovat. V roce 1952 jim bylo šestnáct. Měli své mládí, ale vyhlídky minimální. Alespoň viděno kádrováckým pohledem (většinou si „kvůli“ svým rodičům nesli kainovo znamení nevhodného „třídního“ původu). Na druhou stranu mohli někteří z nich díky svým druhdy úspěšným nebo názorově vyhraněným rodičům vyrůstat (když už ne studovat) v prostředí myšlenkově i umělecky podnětném. Tak nějak začíná příběh tzv. Šestatřicátníků, jak jej vidí Pavel Kosatík.
Kniha, s podtitulem román faktu, je koncipována coby příběh. A to příběh, který velkou měrou čerpá z dobové korespondence. Příběh, jenž spíš než o literární skupině vypráví o několika osobnostech, které se potkaly a byly si v určitou dobu nejen umělecky nablízku. K hlavním „postavám“ patří Václav Havel, Jiří Paukert (Kuběna), Josef Topol, Pavel Švanda nebo Viola Fischerová. Pro sebe jsem si toto vyprávění pojmenoval „román o objevování“. Kosatík objevuje „příběh“ (v korespondenci) a jeho protagonisté objevují podoby přátelství, lásky (i homosexuální), literatury (prostřednictvím autorit typu Zábrany či Koláře) nebo filosofie (prostřednictvím Josefa Šafaříka). A my sledujeme, jak se vydělují typy poeticus a politicus.
Nelze knize upřít to, že je čtivá. Leckdy možná na úkor podrobnějšího historického kontextu a nedotažených, i když se nabízejících linií. Leckdy možná na úkor těch, kterým prameny i autor přidělili vedlejší role. Nelze se i ubránit otázce, nakolik mohou být či jsou některé části tohoto románu dofabulovány. Ale přijmeme-li, že před sebou máme román, nikoliv historickou monografii, pak… ale o tom až ústně (více).
Kosatík, Pavel. „Ústně více“. Šestatřicátníci. Brno: Host (2006), s. 320